en-Jak se z Komerční inženýrky stala nadšená flétnistka

27/06/2020

Tady je můj příběh, tady jsem aneb část mého rozhovoru pro portál Flétničkovi :)

Jsi vůbec jedna z prvních absolventek konzervatoře na zobcovou flétnu v ČR, což bylo po letech marných bojů o její zařazení do řádného středoškolského studia velkým zadostiučiněním. Proč ses rozhodla věnovat hudbě profesionálně?
Čas na ZUŠ byl pro mě hodně intenzivní. Začala jsem chodit do třídy Evy Kvapilové a to se děly věci! Eva byla energická a nadšená učitelka. Zobcová flétna ji bavila a hledala stále nové informace a inspiraci. Brala nás na různé kurzy a semináře pro malé flétnisty, pouštěla nám mnoho skvělých nahrávek. Kromě pravidelných hodin s námi trávila hodně času i o víkendech a prázdninách. A tak jsme spolu s dalšími dětmi vytvořily kvarteto. To byla velká motivace a zábava. Začali jsme jezdit po soutěžích a v létě hráli na zámku. Eva nám ušila krásné šaty a mohli jsme vystupovat jako soubor na různých akcích školy. Dokonce se nám podařilo natočit CD♡. Spolu nás to hodně bavilo, i když Eva z nás někdy šílela, jak jsme šli do puberty (smích). Když se v ČR objevili první profesionální hráči na zobcovou flétnu, moje učitelka mě tam hned vzala. A tak jsme navštívily kurzy v Bechyni a poté v Prachaticích. Tam se nám otevřely úplně nové obzory.

V době, kdy jsem dokončila základní školu a gymnázium, nebylo možné na Moravě zobcovou flétnu studovat. Až když jsem byla na vysoké škole v Ostravě, ozval se Honza Kvapil, že se bude tento obor otvírat i na ostravské konzervatoři a zda bych neměla zájem. V té době jsem k němu již jezdila na víkendovky do Prahy a trošku ho znala. Hudba, kterou jsme hráli, mě bavila a zajímalo mě, co dál se mohu naučit. Bylo skvělé, že se konzervatoř otevřela právě v Ostravě, a já tak mohla souběžně studovat obě školy.

Pro mnoho čtenářů bude určitě překvapivé, že vedle studia na konzervatoři jsi paralelně studovala Technickou univerzitu v Ostravě. Jaký obor a využíváš toto své vzdělání i dnes?

Ano, vysokou školu jsem chtěla dodělat, i když jsem začala studovat konzervatoř. Vlastně mi to nedělalo zas až takový problém. V té době už jsem uměla chodit ve vysokoškolském životě a kombinace studia s flétnou mi maximálně vyhovovala. Studovala jsem obor Komerční inženýrství v oblasti surovin na Hornicko-geologické fakultě Vysoké školy Báňské - Technické Univerzitě v Ostravě. Šlo o obor se zaměřením na ekonomii, bezpečnost a právo včetně hornictví a geologie (smích). Vytvořil se zde skvělý kolektiv studentů a moji spolužáci z VŠ chodili na moje koncerty a podporovali mě. Navíc zde člověk získal základní ekonomické a manažerské znalosti. To se mi dnes při organizaci kurzů, seminářů a workshopů hodí. Abych mohla dostudovat konzervatoř a měla čas na cvičení, dodělala jsem ještě doktorát na Strojní fakultě v oboru Automatizace technologických procesů (smích).

Na konzervatoři jsi tedy studovala u Jana Kvapila, který vychoval řadu výborných žáků a mnozí z nich dále úspěšně pokračují ve studiu na zahraničních vysokých školách. Jak na své studium u Honzy vzpomínáš?

Studium na konzervatoři bylo skvělé. Byla jsem sice starší, ale takových nás ve třídě bylo více. Docházela jsem pouze na hudební předměty a hlavní obor, ostatní předměty jsem měla uznané z gymnázia. Naše třída byla opět hodně fajn, nejblíž mi byla dechová sekce v čele s Víťou Brdárem. Nezapomenu na jeho hraní na trumpetu v tramvaji a všechny dechové večírky, ty měly vždycky velký úspěch!!! Do třídy k Honzovi jsem nastoupila společně s Aničkou Mikolajkovou. Hodně jsme se doplňovaly a společné hraní byla srdeční záležitost. A navíc Honza byl skvělý učitel a velká inspirace. Předával své znalosti a lásku k hudbě v té nejčistší podobě. Hodně mě toho naučil.

Po konzervatoři jsi pokračovala v postgraduálním studiu na Royal College v Londýně u Ashleyho Solomona. Můžeš nám jeho osobnost více přiblížit? A také samotnou Royal College?

Ashleyho jsem potkala na letních kurzech v Prachaticích. Byl energický, rázný a někdy taky dost drsný. Nebylo neobvyklé, že žáci na hodinách u něj často brečeli. Měla jsem z něj respekt, ale zároveň jsem cítila nějakou souhru. V té energii a přístupu k hudbě. V té oblasti hudby, kde se riskuje a kde se jede na doraz. A tak jsem to zkusila. Odjela jsem do Londýna dělat přijímací zkoušky. Když mě přijali, byla jsem štěstím bez sebe a zároveň nejistá zda zvládnu tuhle životní lekci. Byl to nejlepší rok mého studentského života. Royal College of Music mě fascinovala. Možnosti školy od nástrojového vybavení až po nabídku kurzů se nedaly srovnat se studiem v ČR.

Ashley byl skvělý profesor, hodně mi pomohl na začátku, než jsem se zorientovala v jazyce a získala trochu zázemí. Studium bylo intenzivní, profesoři špičky svého oboru. Kromě Ashleyho náš učil Julien Feltrin a to soudobé hudbě a využití elektroniky. Navíc jsem souběžně byla na výměnném pobytu Erasmus doktorandského studia VŠ. Byla jsem tedy hodně vytížena. Cvičilo se přes noc, což bylo možné díky cvičebnám ve sklepě kolejí. Hrálo se co to šlo, vlastně kdykoliv měl člověk volnou chvíli, nebyl ve škole na teoretické hodině nebo zrovna nepracoval v supermarketu nebo na indických svatbách.

Konečně se dostáváme k založení kvarteta iFlautisti. Jaká je tedy jeho historie? A co znamená jeho neobvyklý název?

V době studia na RCM jsme měli v rámci výuky s Ashleym souborovou hru. Při té příležitoti jsme se zde setkaly dvě Češky - já a Ilona Veselovská a dvě Angličanky - Isabelle Clarke a Danielle Jalowiecka. A tak v roce 2009 vznikl náš kvartet zobcových fléten. V tom samém roce jsme také vyhrály konkurz na Brighton Early Music Festival. V této souvislosti náš čekalo naše první živé vystoupení v BBC. Začaly jsme na sobě hodně pracovat, vymyslely jsme první profesionální program s názvem East meets West a začaly oslovovat Festivaly v Anglii. Po ukončení studia byla naše kariéra už pěkně rozjetá, a tak jsme nakoupily diáře a rozhodly se, že to zvládneme i přes obtížnou logistiku. Cestování bylo hodně, ale chuť to zvládnout a radost ze společného hraní ještě větší. Postupem času z kvarteta odešla Isabelle a nastoupila Kerstin Picker-Kubitschek. V této sestavě jsme hrály docela dlouhou dobu. Koncertovaly jsme po celé Anglii, byly na soutěži v Itálii, navštívily Švýcarsko a Německo.

Poté, co v souboru vystřídala Danielle rakouská flétnistka Doris Kitzmantel, začala se naše činnost přesouvat spíše do Vídně a České republiky. Poslední změna nastala s příchodem Yu-Ching Chao, která v souboru hraje nyní asi třetím rokem. Díky ní jsme se vloni podívaly i na Taiwan a oslavily desáté výročí souboru i Flautisti. A k tomu názvu. Ten vznikl o něco později a to pro účely našeho prvního koncertu v National Gallery v Londýně. Hledaly jsme vhodný jazyk a zvítězila italština. Věděly jsme, že název označuje flétnisty, ale líbil se nám více než jeho italská formulace v ženském rodě. Na koncert jsme si jej nechaly a uvažovaly, že ho do budoucna když tak ještě změníme. Ovšem název se natolik ujal, že nám zůstal dodnes. Přidaly jsme také podtitul - The London recorder quartet - londýnské flétnové kvarteto - který se váže k místu, kde jsme se potkaly. Jelikož na toto období rády vzpomínáme a do Londýna se občas vracíme, tak si jej zatím necháváme.

Jak funguje takováto mezinárodní mozaika? Jak jste se na sebe vyladily, šlo vše hladce?

Určitě je obtížné skloubit dohromady časové a místní požadavky na zkoušení. Myslím, že to funguje docela dobře. Každá hráčka přináší svůj pohled, nové přístupy a zkušenosti. Tím, že jsme studovaly každá jinde a přinášíme i jiné kulturní zvyklosti, je spolupráce hodně zajímavá. Chvíli nám trvalo se sladit, ať už jde o zkoušení, výběr koncertních programů, nástrojové obsazení nebo oblast PR. Postupem času se vše usadilo. Hodně důležitá je i lidská stránka, myslím, že je nám spolu hezky a že se vzájemně doplňujeme. Tím, že se nepotkáváme každý týden, ale spíše projektově cca jedenkrát za měsíc, musíme být na zkoušky perfektně připravené. Každá si skladbu předem nastudujeme, naposloucháme, zjistíme informace. Poté to dáváme společně dohromady, ale dnes už nám to jde velmi rychle. V podstatě na jednu zkoušku jsme schopné se docela slušně sehrát.

Navíc nás kromě provádění renesančních a barokních skladeb baví soudobá muzika a rády se podílíme na vzniku nových skladeb pro zobcové flétny. Pravidelně se seznamujeme s tvorbou a aktivitami soudobých skladatelů. Když zjistíme, že nám jejich skladatelský styl vyhovuje, pokusíme se je kontaktovat a poté probíráme možnosti naší spolupráce. Tímto způsobem jsme získaly v posledních letech celou řadu skladeb, které byly zkomponovány skladateli z různých koutů světa přímo pro i Flautisti. Takto např. vznikl v roce 2011 cyklus ,Quartettino' anglického pedagoga a hráče na zobcové flétny Alana Davise. Dále jsme v roce 2014 uvedli na velšském Vale of Glamorgan Festival ,Suite Flautisti'. Jde o třídílnou suitu pro kvartet anglického skladatele Nathana Theodoulou. Každá část nese vliv nějakého místa, oblasti či země, kterou soubor i Flautisti na své cestě navštívil. Velmi intenzivní byla také spolupráce s německým komponistou Sörenem Siegem. Ten pro nás napsal Africkou Suitu č. 15, která nese název 'The Best Moment'. Sieg název suity vybral podle afrického přísloví: 'Nejvhodnější chvíle k zasazení stromu byla před dvaceti lety. Druhá nejvhodnější chvíle je teď.'

Jak dlouho trvalo, než jste si vydobyly své vynikající renomé?

Myslím, že jde o neustálý proces vývoje souboru. Stále se učíme novým věcem. Od roku 2017 jsme začaly kromě koncertů nabízet workshopy pro pedagogy a jejich žáky. Tento koncept je pro nás velmi obohacující. Již v Londýně jsme takto spolupracovaly s několika školami a vytvořily koncept vhodný pro děti. V České Republice je mnoho učitelů, kteří řeší při výuce problémy týkající se ladění, souhry, repertoáru, technických problémů v oblasti zvuku a artikulace. Formou workshopu jsme s nimi v kontaktu, pomáháme jim tyhle věci řešit okamžitě a to cestou, která je inspirativní a oproštěná od zažitých direktivních modelů českého školství.

Konkurence vynikajících kvartet je veliká. Důležitá je osobitost každého kvarteta. Čím myslíš, že oslovujete vy?

V České republice jsme originální, soubor tohoto typu u nás nenajdete. Snažíme se vzdělávat v oblasti PR a být vidět. Svým nadšením a temperamentem se snažíme oslovovat mladší generaci hudebníků a motivovat je k vlastnímu hudebnímu myšlení. Spoluprací se soudobými skladateli hledáme cesty pro uplatnění zobcové flétny v moderním světě. Využíváme zajímavé nástroje, které nabízejí širokou paletu zvuků. Vlastníme např. dvě flétny modelu Paetzold. Jde o basové flétny zkonstruované podle vzoru varhanních píšťal, ovšem jejich průřez je čtvercový. Nástroje vypadají trochu jako nábytek z Ikea (smích). Jejich zvuk je však velmi osobitý a díky konstrukci umožňují vydávat různé šustivé zvuky nebo perkusivní efekty. Vlastníme také např. sadu píšťal ze zvířecích rohů soprán, alt, tenor i bas, které připomínají svým zvukem okarínu.

Natočily jste již dvě CD, můžeš nám o nich něco říci?

První CD 'Sound Clouds' vzniklo v roce 2012, vytvořily a vydaly jsme ho ve vlastní režii. Byla to naše první velká zkušenost s natáčením a produkcí tohoto typu. Druhé CD 'Douce Dame Jolie' vyšlo v loni k našemu desetiletému výročí. Oslovily jsme několik labelů s nabídkou našeho programu a bylo nám ctí, že se nakonec podařilo CD vydat u Supraphonu. Díky možnosti crowdfundingu jsme také dokázaly získat potřebné finanční prostředky. Náš projekt zde podpořilo mnoho příznivců a zároveň jsme byly na portále We make it vybráni jako nejlepší projekt v kategorii ART a byly podpořeny částkou 2 tis. Euro od Bank Austria.

Obě CD obsahují výběr skladeb pro zobcové flétny z renesance, baroka a současnosti. Stejně tak na obou naleznete skladby napsané přímo pro i Flautisti. Na druhém Cd tak zaznělo 6 skladeb ve světové premiéře. Kromě jmenovaných skladeb Nathana Theodoulou a Sörena Siega také např. Vireali Tarika O'Regana nebo Suite Omatsuri od Satoko Dou-Luck. Na CD jsme si také přizvaly hosta, skvělého perkusionistu Radka Tomáška. Cítím obrovskou vděčnost, že se nám obě CD podařilo natočit.

V jednom tvém rozhovoru jsem se dozvěděla, že při natáčení druhého CD jste použily asi 32 různých fléten. To je opravdu hodně. Je to pro profesionální soubor běžné číslo?

V souboru používáme téměř 50 nástrojů, což je zhruba 12 fléten na jednu osobu, to není mnoho. Máme celkem 3 consorty laděné na 415 Hz, 440 Hz, a 466 Hz (Adriana Breukink) z různých dřevin od javoru, přes palisandr, zimostráz až po grenadillu. A dále moderní basové flétny Paetzold a Küng včetně velkého kontrabasu, který měří přes dva metry.

Minulý rok jsem v Teplicích slyšela hrát kvarteto tvých studentek a bylo to vynikající vystoupení. Myslím, že pracovat pod tvým vedením je pro ně velký dar. Přesto, pokud se nemýlím, na domácí scéně se dosud žádné profesionální kvarteto neobjevilo. Proč tomu tak je?

Myslím, že je to otázka času. Nicméně nejde o lehký počin. Moc držím mladým muzikantům palce, aby se jim podařilo najít vlastní naplnění a uplatnění na české scéně. My na tom s i Flautisti také pracujeme. To, že soubor stále trvá, považuji za velký dar. Pro mě je hra v kvartetu moje největší inspirace.

Na Letní škole staré hudby v Prachaticích jste jako Honzovy studentky také pilně pomáhaly s organizací, ty ses nakonec stala pravou rukou Honzy a váš tandem úspěšně funguje dodnes. Jaké projekty už máte za sebou a co plánujete?

Po ukončení Letní školy staré hudby v Prachaticích jsme se s Honzou Kvapilem rozhodli pořádat menší akce v podobě mistrovských kurzů, workshopů pro pedagogy a studenty. Takto jsme např. uskutečnili od r. 2014 masterclass s Peterem Holtslagem, Ashleym Solomonem, zážitkový kurz pro mladé hráče s Alanem Davisem nebo projekt "Flétnový ráj" pod vedením členů Flanders Recorder Quartet. Vyvrcholením naší činnosti pak bylo uskutečnění kurzu s Waltrem van Hauwe, který přijel do Olomouce v září 2018.

V létě v roce 2018 jsi odjela do Ameriky na kurzy staré hudby. Můžeš nám je popsat? A také co tě tam čekalo za překvapivou příležitost?

Šlo o Amherst Early Music Festival ve státě Connecticut. Jde o největší kurz tohoto typu v severní Americe. Pojme zhruba 500 účastníků během 14 dnů. Jenom na zobcovou flétnu je zde přes 20 lektorů. Můžete si vybrat, do jakého typu třídy chcete jít. Od ansámblové barokní akademie až po sólovou mistrovskou virtuózní třídu. Program je tak rozsáhlý, že nejde vše absolutně stihnout. Každý den je několik koncertů, probíhají souborové lekce a společné večerní muzicírování. Třídy jsou určeny amatérům, přes studenty až po profesionální hráče. V době, kdy jsem tam byla, učili zobcovky např. Tom Beets, Bart Spanhove, Saskia Coolen, Reine-Marie Verhagen, Alison Melville ad. Chodila jsem na hodiny k Saskii a ve volných chvílích jsem poslouchala u dalších lektorů. Hodně mi to připomínalo Prachatice. Jen asi pětkrát větší. Také jsem ze začátku pracovala ve štábu, abych si přivydělala něco na kurzovné. Díky tomu jsem mohla nakouknout do zákulisí organizace.

To jsem ovšem ještě netušila, že to nejlepší mne teprve čeká. Poslední den kurzu jsme snídali ve společné kantýně. Měla jsem již sbaleno a chystali jsme se zpět do Washingtonu a poté domů. Když v tom mi zazvonil telefon. Volala ředitelka festivalu, zda prý chci ještě pořád na kurzu zůstat celý další týden. Měly jsme totiž předešlý den hovor o tom, jak moc se mi tam líbí. Řekla mi, že zná možnost, jak bych tam mohla zůstat a nabídla mi na kurzu vyučovat. V ten okamžik se ve mně mísilo mnoho pocitů. Od totální euforie až po paniku. Měla jsem již koupenou zpáteční letenku, také jsem sebou neměla mnoho nástrojů a už vůbec žádné noty nebo přípravu na výuku. Volala jsem domů manželovi a on mě povzbudil k tomu, že to zvládnu a že mám určitě zůstat. A tak jsem nabídku přijala. Dostala jsem VIP kartu lektora, peníze na jídlo a novou letenku a sadu fléten ve velkém golfovém vaku. Také svůj pokoj s klimatizací a navíc k dispozici asistentku na kopírování not (smích). Tak tohle byla fakt pecka!!! Na tenhle týden nikdy nezapomenu.